Narozen 21. 3. 1947 v Praze. Pohybově nadaný a muzikální Jiří Kylián začínal nejdříve ve škole akrobacie a po jejím uzavření nastoupil na taneční konzervatoř. V posledním ročníku získal stipendium Britské rady, díky němuž mohl rok studovat v londýnské Královské baletní škole. Nabídka prvního angažmá jej zavedla do Německa, do Stuttgartu, kam jej pozval John Cranko. Léto 1968 prožil Kylián doma v Praze, ale když týden po 21. srpnu seděl ve vlaku směrem na Stuttgart, obával se, že už se nevrátí: „Ten den si pamatuju přesně. Byl takový upršený. Rodina plakala, nebe plakalo, bylo to velmi deprimující,“ vzpomínal později.
John Cranko – choreograf, učitel a hybatel
Ve Stuttgartu dal Cranko Kyliánovi řadu tanečních příležitostí a podpořil jeho kreativitu. Tady vytvořil Kylián necelou desítku kratších baletů a při přípravě jednoho z nich se blíže seznámil se sólistkou ansámblu Sabinou Kupferberg. Ta se stala nejen jeho partnerkou, ale i celoživotní múzou a inspirací. V té době se také definitivně zpřetrhaly nitky s domovem. „Dostal jsem takový šedý pas s černou čárou na rohu,“ vzpomínal později Kylián. „Jako když někdo umře a přes roh jeho fotografie dají černou stužku.“
Nizozemské taneční divadlo (1975–2010)
Od začátku 70. let Kylián několikrát úspěšně hostoval jako choreograf v haagském Nizozemském tanečním divadle (NDT) a když mu v roce 1975 tamní divadlo nabídlo místo stálého choreografa s podílem na uměleckém vedení, neváhal. Bylo mu teprve osmadvacet let, ale výzvy se nebál. Jak říkal: „Učil jsem se ranami a ostudou.“
Jiří Kylián začal pravidelně zásobovat repertoár NDT svými novinkami a postupně z něj vytvořil soubor mezinárodního věhlasu. Opravdový zlom přišel v roce 1978, kdy ho oslovil americký impresário Joseph Wishy s nabídkou, zda by mu nepomohl vyplnit mezeru v programu k padesátému výročí úmrtí Leoše Janáčka v rámci prestižního festivalu Spoleto-Charleston. Festival se konal za půl roku a kalendář NDT byl už zcela zaplněný, přesto Kylián na lákavou nabídku kývnul. Na roztančení Janáčkovy Sinfonietty pracoval každou možnou chvíli, i během nabitých zahraničních turné. Času bylo zoufale málo, ale inspirace natolik silná, že choreografie z Kyliána přímo prýštila. Na výsledném díle byla ta euforie znát a americké publikum jí zcela podlehlo. Když se v závěrečné části rozezněly skupiny žesťů a jeviště zalily proudy nekončících vzdušných skoků, obecenstvo doslova šílelo. Právě v tomto okamžiku se Jiří Kylián definitivně prosadil mezi choreografickou elitu.
Rok po famózním úspěchu Sinfonietty zavítalo Nizozemské taneční divadlo na dva týdny do New Yorku. Úspěch byl znovu mimořádný. Recenzent New York Post zařadil Kyliána po bok nejslavnějších jmen taneční historie 20. století – vedle Fredericka Ashtona, George Balanchina nebo Jeroma Robbinse.
V sedmdesátých letech vznikly první výrazné převážně neoklasicky laděné práce, které si uchovaly svou sílu do dnešních dnů. Vedle Sinfonietty například Rückkehr ins Fremde Land (Návrat do neznámé země – Stuttgartský balet, 1974), La Cathédrale Engloutie (Potopená katedrála – NDT, 1975), Verklärte nacht (Zjasněná noc – NDT, 1975) nebo Psalmensymfonie (Žalmová symfonie – NDT, 1978). V osmdesátých letech se poetika Kyliánových děl začala pozvolna proměňovat. Kylián totiž potřeboval jít stále dál, hledat a objevovat, nezastavit se, neustrnout. Kupříkladu v choreografii Stamping Ground (Udusaná země – NDT 1, 1983) se nechal inspirovat taneční technikou australských domorodců. Výrazný posun v jeho tvorbě přišel ale až na přelomu 80. a 90. let. Podle výtvarné podoby choreografií bylo toto jeho období označováno jako černo-bílé a zahrnuje několik mistrovských děl, mezi nimi No More Play (Už žádná hra – NDT 1, 1988), Falling Angels (Padající andělé – NDT 1, 1989), Sarabande (NDT 1, 1990), Petite Mort (Malá smrt – NDT 1, 1991) nebo Whereabouts Unknown (Místo pobytu neznámé – NDT 1, 1993). Ta tam byla neoklasika let sedmdesátých. Tady se stavěl most k úplně novému, mnohem současnějšímu tanečnímu výrazu let devadesátých.
V roce 1995 oslavil Jiří Kylián dvě dekády ve vedení Nizomského tanečního divadla a vystrojil při této příležitosti opulentní taneční hostinu Arcimboldo, která demonstrovala bohatost jeho invence, ale i rozmanitost souboru, který v té době už měl tři složky. Vedle hlavního souboru NDT 1 založil Kylián juniorskou skupinu pod názvem NDT 2 a poté zcela unikátní ansámbl NDT 3, určený, jak sám říkal, pro výjimečné tanečníky mezi čtyřicítkou a smrtí. Právě pro tento seniorský soubor vytvořil některé ze svých nejsilnějších, nejniternějších prací, např. No Sleep till Dawn of Day (Beze spánku až do svítání – 1992), A Way A Lone (1998), Birth-Day (Narozeniny – 2001), When Time Takes Time (Když si čas dává načas – 2002). Některé Kyliánovy práce byly vytvořeny k významným příležitostem – One of a Kind (Jeden svého druhu – NDT 1, 1998) vzniklo na objednávku ministerstva vnitra u příležitosti oslav 150. výročí nizozemské ústavy, Châpeau (Klobouk – NDT 2, 2005) při příležitosti 25. výročí nástupu královny Beatrix na nizozemský trůn. Postupně Kylián častěji pracoval mimo „domovské“ Nizozemské taneční divadlo. Pro pařížskou Operu vytvořil Feuillets d’Automne (Podzimní listí – 1990), Doux mensonges… (Sladké lži – 1999) a Il Faut Qu’une Porte (Nenechte dveře napůl… – 2004), pro Tokijský balet Perfect Conception (Dokonalý nápad – 1994), pro Bavorský státní balet v Mnichově Zugvögel (Tažní ptáci – 2009).
Kylián ve své tvorbě stále hledá nové cesty, o čemž svědčí řada dalších prací, kupř. Tiger Lily (Lilie tygrovaná – NDT 1, 1994), Bella Figura (NDT 1, 1995), Wings of Wax (Křídla z vosku – NDT 1, 1997), Indigo Rose (Indigová růže – NDT 2, 1998), 27’52” (NDT 2, 2002), Last Touch (Poslední dotyk – NDT 1, 2003), Sleepless (Bezesní – NDT 2, 2004) nebo Gods and Dogs (Bohové a psi – NDT 2, 2008).
Bezmála čtvrtstoletí byl Jiří Kylián úzce svázán s Nizozemským tanečním divadlem. V roce 1999 začal tuto vazbu postupně rozvolňovat. Odstoupil z funkce uměleckého ředitele, ale nadále u divadla zůstal jako umělecký poradce. Před několika roky lety z Nizozemského tanečního divadla odešel úplně. Pro Jiřího Kyliána i Nizozemské taneční divadlo nastala nová éra.
Současná tvorba
V poslední dekádě Kyliána stále více zajímá film, nová média a fotografie. Filmová groteska Car-Men (2006), inspirovaná Bizetovou operou, se natáčela v hnědouhelných lomech v severních Čechách. Kylián se podílel i na jediném filmu Václava Havla – pro jeho Odcházení vytvořil noční taneční scénu. V roce 2013 dokončil film Between Entrance and Exit. Taneční film Schwarzfahrer, natočený v pražské tramvaji z roku 1930, vznikl roku 2014 a první podnět k natočení filmu z pražského prostředí dal choreografovi kameraman Jan Malíř v roce 2011. Jiří Kylián se s ním pak potkal i při natáčení filmu Václava Havla Odcházení.
Taneční film Jiřího Kyliána Scalamare, natočený na schodech Monumento ai caduti na břehu moře vznikl v září a v říjnu roku 2016 a světovou premiéru měl 28. 3. 2017 v haagském Korzo Theatre v rámci festivalu Celebrating Kylián.
Kyliánova nová role ale zdaleka neznamená, že by se v jeho životě přestali objevovat lidé, kteří mění jeho přístup k choreografické práci. Zdrojem inspirace jsou mu jeho spolupracovníci a přátelé, výtvarníci, hudebníci, světelní designéři, filmoví režiséři. Proto je zřejmě jeho práce stále nesmírně rozmanitá a kreativní – a co je opravdu neuvěřitelné, ani poté, co v roce 2024 oslavil 77. narozeniny, nikterak neubírá na intenzitě.
Ocenění
V krátkosti shrnout dosavadní Kyliánovu uměleckou práci jde jen stěží. Čítá zhruba stovku baletů a několik filmů. Spolu s Nizozemským tanečním divadlem procestoval svět. Úspěšná turné zažil v USA, Kanadě, Austrálii, Japonsku, Jižní Americe, jihovýchodní Asii, ale i v konzervativnějším Sovětském svazu. Kyliánovy choreografie nastudovala renomovaná baletní tělesa – mezi nimi Stuttgartský balet, Švédský královský balet, Královský dánský balet, Královský balet v Londýně, Finský národní balet, Norský národní balet, Cullberg Ballet, Australský balet, Kanadský národní balet, Královský winnipegský balet, Les Grands Ballets Canadiens, Joffrey Ballet, Sanfranciský balet, Americké baletní divadlo, Balet Vídeňské státní opery, Bavorský státní balet, Tokijský balet, Skotský balet, Balet Národní opery v Paříži, Nacional de Danza v Madridu, Ballet Gulbenkian, Batsheva Dance Company, Rambert Dance Company, Balet Lyonské opery, Les Ballets de Monte-Carlo a seznam by mohl ještě dlouho pokračovat. Podobně dlouhý by byl výčet prestižních ocenění, která Kylián získal. Za všechny jmenujme Prix Benois de la Danse za choreografii As If Never Been (uděleno v Moskvě v roce 1993), Decoration of the Royal Dutch order of Oranje-Nassau (Řád oranžsko-nassavský, hodnost důstojníka – udělen v roce 1995), Edinburgh Festival Critics’Award for Dance (Cena kritiky Edinburského festivalu za tanec – udělena v letech 1996 a 1997), čestný doktorát na Juilliard School v New Yorku (1997), Prix Benois de la Danse za choreografii One of a Kind (Berlín, 1999), Laurence Olivier Award (Cena Laurence Oliviera – Londýn, 2000), Cena Václava Nižinského, a to hned ve třech kategoriích: pro nejlepšího choreografa, choreografii roku za One of a Kind a soubor roku pro NDT 1 (Monte Carlo, 2000), Commandeur de l’ordre Pour les arts et lettres (Řád umění a literatury, hodnost velitele – Paříž, 2001), Legion d’Honneur (Řád čestné legie, hodnost rytíře – předán v pařížské Opeře, 2004), Rytířský kříž udělený polským prezidentem Aleksanderem Kwaśniewským (2005), Grand Prize Award at Montreal’s FIFA film festival (Velká cena montrealského FIFA filmového festivalu) za film Car-Men (2006), Zlatý lev, hlavní cena za celoživotní dílo na Benátském bienále, mezinárodním festivalu současného tance (2008), Řád Prince Oranžského pro umění a vědu (udělen nizozemskou královnou Beatrix v roce 2008) atd. Z českých ocenění lze jmenovat např. Zlatou medaili Za zásluhy (státní vyznamenání, 1997), čestný doktorát na Akademii múzických umění v Praze (2000), Artis Bohemiae Amicis – cenu ministra kultury za šíření dobrého jména českého umění v zahraničí (2000), Stříbrnou medaili hl. města Prahy (2007), Zvláštní cenu Kolegia Thálie za rok 2006 a Cenu Ministerstva kultury ČR (2011).
V červnu 2018 se český choreograf Jiří Kylián stal členem francouzské Académie des beaux-arts. Vzhledem k významu jeho díla navrhla akademie i novou kategorii – choreografie. Kylián je po dlouhé době prvním českým tvůrcem, jemuž akademie vysokou poctu vzdala. Z oboru tance byli jako jediní Kyliánovi předchůdci členy akademie Marcel Marceau a Maurice Béjart.
V září 2021 Kylián v Praze obdržel ocenění Gratias Agit za mimořádné úspěchy v zastupování českého dědictví, kultury a jazyka.
www.jirikylian.com
