|
David Jařab se narodil v roce 1971 v Hranicích na Moravě. Do svých osmnácti let žil v Ostravě. Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor činoherní režie. Od roku 1993 působil na brněnské experimentální scéně HaDivadlo coby režisér, posléze autor a nakonec i jako umělecký šéf. V roce 1997 odešel do Prahy, kde se živil jako pedagog, autor scénářů, překladatel a televizní a divadelní režisér na volné noze. Od roku 2002 se jako režisér a kmenový autor stal vedle Dušana D. Pařízka určující osobností Pražského komorního divadla v Divadle Komedie. Je autorem více než deseti původních nebo adaptovaných divadelních textů (v sezóně 2009/2010 a 2010/2011 adaptoval např. Lulu Franka Wedekinda, Touhy a výčitky dle Snové novely Arthura Schnitzlera a Legendu o svatém pijanovi Josepha Rotha), více než třiceti komponovaných literárně-divadelních večerů a celovečerních inscenací. Věnuje se také výtvarné činnosti a scénografii. Prakticky všechny své texty realizuje sám jako režisér.
Mezi jeho nejúspěšnější inscenace posledního období patří především scénická adaptace povídky Josepha Rotha Legenda o svatém pijanovi (2011), Weissenstein Johannese Urzidila (2009), románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (2008) či Utrpení knížete Sternenhocha Ladislava Klímy (2007), první dvě inscenace původních divadelních her z pražského triptychu Vodičkova – Lazarská (2005) a Žižkov (2006) nebo inscenace her Rainera Wernera Fassbindera Hořké slzy Petry von Kantové (2005) a Elfriede Jelinekové Klára S. (2004). Kromě činoherní režie a dramatiky se věnuje také autorskému filmu. V roce 2004 měl premiéru jeho celovečerní snímek Vaterland – Lovecký deník a v listopadu 2010 další celovečerní film Hlava-ruce-srdce.
David Jařab získal za film Vaterland – Lovecký deník Cenu literárního fondu pro nejlepší film roku 2004 a od České filmové a televizní akademie Českého lva za výtvarný počin v českém filmu v roce 2004. Inscenace Vodičkova – Lazarská byla v roce 2008 vybrána na festival Neue Stücke aus Europa ve Wiesbadenu. |
 |
||
