VÝSTAVY

Dá se říci, že Katarína je autorkou tradiční, pomalu zpracovává svá témata, stále maluje závěsné obrazy, nehledá nové cesty jako své umělecké záměry, ale naopak důvod, pro který maluje, si hledá cestu svého uchopení sám. Jejími uměleckými prostředky jsou barva, tvar, světlo, Katarína maluje postavy, předměty, situace prostřednictvím osobního prožívání - tedy nic na první pohled nezvyklého, je to jen to, na co jsem zvyklí, jen to, s čím malíři pracují od nepaměti. Ale s konstatováním, že Katarína je tradiční malířka asi nevystačíme. Minimálně za poslední jedno či dvě desetiletí nemůžeme s jistotou říci, který přístup je konzervativní a který naopak progresivní. Tedy, zda konzervativní vidění není progresivní a progresivní naopak konzervativní.

Katarína od svých tvůrčích počátků je malířka nezaměnitelného projevu. V souvislosti s její tvorbou se nezřídka mluví o jejím příslušenství k ženskému světu umění a dodává se, že její dílo není feministické. Prožívání umělkyně je výrazně osobní, ženské a je to jen přirozené. Katarína tuto polohu nijak nedemonstruje, neschovává se za ni, ale také ji nepotlačuje. Je to spontánní samozřejmá poloha v jejím konkrétním případě, ale také z hlediska obecného fungování, z hlediska řekněme vyššího řádu věcí a jevů. Její vizuální svět je určen výrazně osobním prožíváním toho, co ji bezprostředně obklopuje. To jsou lidé, věci, předměty a situace jevící se v určitém jemném vykolejení z běžných souvislostí významových, tvarových, světelných a barevných. Malířku zajímá mírné pootočení, nezvyklý úhel pohledu, výjimečné nasvícení. Katarína je malířkou okamžiku a povrchu, hledá kolem sebe jednu přesnou chvíli jednoho přesného místa. Přesnost té chvíle a toho místa je dána tím, že ne každá a každé jsou svého zachycení hodny, naopak ony musí „nastat“, zjevit se. Ty správné chvíle a místa nás vytrhávají z běžného každodenního života, jsou to malé svátky stvrzující posvátnost v obyčejnosti. Jsou to chvíle nepolapitelné, pomíjivé, prchavé, je to včerejší úsměv, výmluvný pohled, nezvykle dopadající světlo, uplynulé gesto, neobvyklý záhyb šatů, zmuchlané prostěradlo, nenápadný detail lidského těla, silueta, stín, barevný akord… Katarínina neobyčejná přirozená lidská citlivost tyto chvíle „vytržení“ neomylně registruje a zaznamenává. Katarína malířka je umí uchopit a vyjádřit ryze výtvarnými prostředky a předat tak divákovi. Tento přístup bychom mohli charakterizovat jako romantický, ale nic není Kataríně vzdálenější než romantizující pohledy, než zatuchlý sentiment. Katarína umí s vjemy, které prožívá, pracovat, dokáže od nich v jednu chvíli odstoupit, analyzovat si je, rekonstruovat a následně vizualizovat. Nepodléhá jim, i když je jimi unesena. Tyto děje – tedy ono odstoupení, zhodnocení a uchopení probíhají spíše na nevědomé rovině, je to ona zázračná schopnost umění, kterou můžeme u Kataríny obdivovat.