EDUARD OVČÁČEK – DESET OBRAZŮ

Eduard Ovčáček patří k těm nejvýznamnějším vizuálním umělcům nejen v Moravskoslezském kraji, ale v rámci celé republiky.  Má v  sobě vzácný potenciál promlouvat aktuálním jazykem o aktuálních problémech. Od počátku byl u všeho, kde se ve výtvarném světě co významného událo. To si, alespoň mám ten pocit, v Ostravě nedostatečně uvědomujeme a pokládáme to za jakousi samozřejmost. Ovčáčkovy počátky patří ke strukturální grafice a informelu. Jeho práce se ale postupně rozvinula v široký svébytný stylotvorný proud, který v sobě zahrnuje jak tendenci k lettristickým experimentům, akcím, konceptům či přesnému geometrickému vyjádření, tak úsilí o postižení temnot městského života a spodních  proudů psychických procesů. Pokusím se pojmenovat několik pilířů, které se staly Pro Eduarda Ovčáčka jakýmisi milníky, směrníky či jak bychom jejich iniciační význam nazvali. Jsou to: primitivní umění, Jean Dubuffet, Vladimír Boudník, Sigmunt Freud, informel, strukturální grafika, lettrismus, geometrická abstrakce, vizuální poezie, popart, opart, akce a snad i konceptuální umění.

Pro jeho tvorbu je významné a jedinečné, že dokáže propojit, a i tato výstava je toho vhodným příkladem, světy a přístupy tak odlišné jako jsou principy imaginace a zapojení autorského subjektu na jedné straně a racionálního kalkulu a metod vedoucích k objektivizaci na straně druhé. Během let se důraz na tu či onu polohu přirozeně vychyloval.

 

Naprosto podstatným objevem se pro Ovčáčka stala osvobozená role písma a jednotlivých grafémů. Přitom samozřejmě nešlo o náhodu, s jakou můžeme či nemusíme najít na chodníku tisícikorunu, ale byla to událost, ke které muselo zákonitě dojít. Písmo Ovčáček zapojil do struktury svých obrazů a grafik poprvé v roce 1962 a od roku 1964 je v jeho díle stále přítomno. V první polovině 60. let se umělec zabývá vizuální poezii a můžeme jej tak řadit k oné první generaci experimentálních básníků společně s Jiřím Kolářem, Ladislavem Novákem, Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem. Objevem propalované koláže v polovině 60. let si vytvořil zcela samostatný jazyk a získává uznání i ve světě.

Osvobozená slova, abych si vypůjčil název zásadní sbírky poezie italského futuristy F. T. Marinettiho, a osovobozené grafémy používá Ovčáček již více než 50 let, ale své přístupy neustále obohacuje, proměňuje a aktualizuje. Jeho dílo je nesmírně bohaté a taky početné.

Vážím si toho, že Eduard Ovčáček je stále tvůrčí, aktivní a pořád promlouvá. Jeho práce je vzácně soustředěná, ale přitom velmi otevřená. Nasává do sebe novou dobu, nové techniky, možnosti, proměňuje neustále svůj výraz, přestože na první pohled jakéhokoli umělcova díle hned řekneme „ je to Ovčáček“.