JIŘÍ SURŮVKA – FANTOM NEJEDLÉHO

Organizovat cokoli s Jiřím Surůvkou, znamená připravit se na dobrodružství. Nestačí si říkat, že víme, jak je Jiří dochvilný a spolehlivý, vždy nás cosi nového překvapí. Když si v Praze kurátor s umělcem a návštevníky hraje a uvádí výstavu, kterou ještě neviděl, to v Ostravě není žádná hra ale holá nutnost. Zvláště, když poslední obrazy vznbyly namalovány v den vernisáže.Když přijde Jiří do společnosti nebo sedne ke stolu, kde se nacházím i já, vždy mne svou osobností nějak převálcuje a já už nemám co říct, jen poslouchám jeho historky.   Zahájení výstavy Jiřího je pro mne vzácnou příležitostí dojít určité satisfakce. Teď budu Jiří mlčet a já uplatním své slovo, i když ani toto neplatí. Jiří dokáže skákat do řeči při nejrůznějších příležitostech kterým hozí převaha formy a tím událost polidšťuje. Podobně je to s jeho uměním.    

 

Jiří Surůvka s přirozeností sobě vlastní vystavuje a performuje po světě, jezdí nastipendijní pobyty a sympozia, ale jeho místo je v Ostravě, které mu je živnou půdou i důvodem k permanentní naštvanosti. Ve svém díle umělec používá jazyk pop kultury a převrací jej proti ní, uplatňuje zřetelně ironický až zdánlivě cynický postoj, dokáže být nesmiřitelně krutý, zřetelně ironický, přímočaře odhaluje bídu a absurdnost přítomnosti. Jeho umění je výrazně společensky angažované. Surůvka se od poloviny devadesátých let podílí na rehabilitaci pozice společensko-politického uplatnění umělce v době, která tvůrci stále dává dostatek důvodů přinášet poselství o jejím pokřiveném smyslu, o trhlinách a propastech, které před nás staví, o bezútěšnosti, do které nás vsazuje, o samozřejmosti s níž tak činí… Surůvkovo dílo nebylo nikdy jen  momentálním politickým apelem, vzkazem s krátkou dobou trvanlivostí, ale má obecnější platnost. Reaguje na aktuální společenské problémy, na problémy morálky, současným způsobem reflektuje nebezpečí válek, teroru, totality, davové psychózy a veškeré lidské blbosti. Pojmenování neboli jednoznačné zobrazení všech děsů má uvolňující účinek. Surůvka  navíc uplatňuje dobře vyvinutý smysl pro černý humor, z jehož centra nevynechá ani sebe. Tím pomáhá sám sobě i příjemcům svého poselství je překonat. Charakteristické a šťastné bylo pro umělce a jeho dílo využití možnosti manipulované fotografie. Zbavil se tak zátěže exprese autorského rukopisu, zvolená metoda mu umožnila pracovat s osobně nezatíženou realitou fotografického obrazu, který převádí technikou air brushe na plátno. Umění, které kdysi působilo především svým společenským poselstvím a  výrazným až agresivním pojetím, se v průběhu let „usadilo“ a dnes se nám jeví jako krásné, estetické, výtvarné, aniž by jeho společenský vzkaz vyprchal. To je dobré zjištění, které něco vypovídá o kvalitě. Ale doba se proměnila. Před patnácti roky ještě mohl mít umělec potřebu moralizovat, událostem předcházet či je urychlovat, angažovat se, mít obavy i naděje, radovat se i být naštvaný. To vše je dnes je pryč. Zůstal podivný pocit nenaplnění, zhořklá chuť nepolknutého sousta, místo pohybu pach potu, místo vášnivého milování sebeukájení ze zvyku. Proč, jak a co dál? U Jiřího Surůvky je to možná cesta od jemné ironie obrazu Vladimír Franz s cibulovým vzorem (2004) k Eskapádě v Mariánských lázních (2011). Velkoformátová krajina s ostře zeleným pruhem trávníku v horní třetině obrazu a šedým zrnitým betonem v popředí, na němž vesele kopulují dva bílí pudlíci. To je otázka i odpověď současně, náhodný výjev i symbol čehosi podstatného. Takové je naše dnešní theatrum mundi.

 

Kurátor výstavy – Martin Klimeš.