Katarina Szanyi: My Meanders

Katarina Szanyi: My Meanders
4. 5. 2015 – 30. 6. 2015

Dá se říci, že Katarína je autorkou tradiční, pomalu zpracovává svá témata, stále maluje závěsné obrazy, nehledá nové cesty jako své umělecké záměry, ale naopak důvod, pro který maluje, si hledá cestu svého uchopení sám. Jejími uměleckými prostředky jsou barva, tvar, světlo, Katarína maluje postavy, předměty, situace prostřednictvím osobního prožívání - tedy nic na první pohled nezvyklého, je to jen to, na co jsem zvyklí, jen to, s čím malíři pracují od nepaměti. Ale s konstatováním, že Katarína je tradiční malířka asi nevystačíme. Minimálně za poslední jedno či dvě desetiletí nemůžeme s jistotou říci, který přístup je konzervativní a který naopak progresivní. Tedy, zda konzervativní vidění není progresivní a progresivní naopak konzervativní.

Katarína od svých tvůrčích počátků je malířka nezaměnitelného projevu. V souvislosti s její tvorbou se nezřídka mluví o jejím příslušenství k ženskému světu umění a dodává se, že její dílo není feministické. Prožívání umělkyně je výrazně osobní, ženské a je to jen přirozené. Katarína tuto polohu nijak nedemonstruje, neschovává se za ni, ale také ji nepotlačuje. Je to spontánní samozřejmá poloha v jejím konkrétním případě, ale také z hlediska obecného fungování, z hlediska řekněme vyššího řádu věcí a jevů. Její vizuální svět je určen výrazně osobním prožíváním toho, co ji bezprostředně obklopuje. To jsou lidé, věci, předměty a situace jevící se v určitém jemném vykolejení z běžných souvislostí významových, tvarových, světelných a barevných. Malířku zajímá mírné pootočení, nezvyklý úhel pohledu, výjimečné nasvícení. Katarína je malířkou okamžiku a povrchu, hledá kolem sebe jednu přesnou chvíli jednoho přesného místa. Přesnost té chvíle a toho místa je dána tím, že ne každá a každé jsou svého zachycení hodny, naopak ony musí „nastat“, zjevit se. Ty správné chvíle a místa nás vytrhávají z běžného každodenního života, jsou to malé svátky stvrzující posvátnost v obyčejnosti. Jsou to chvíle nepolapitelné, pomíjivé, prchavé, je to včerejší úsměv, výmluvný pohled, nezvykle dopadající světlo, uplynulé gesto, neobvyklý záhyb šatů, zmuchlané prostěradlo, nenápadný detail lidského těla, silueta, stín, barevný akord… Katarínina neobyčejná přirozená lidská citlivost tyto chvíle „vytržení“ neomylně registruje a zaznamenává. Katarína malířka je umí uchopit a vyjádřit ryze výtvarnými prostředky a předat tak divákovi. Tento přístup bychom mohli charakterizovat jako romantický, ale nic není Kataríně vzdálenější než romantizující pohledy, než zatuchlý sentiment. Katarína umí s vjemy, které prožívá, pracovat, dokáže od nich v jednu chvíli odstoupit, analyzovat si je, rekonstruovat a následně vizualizovat. Nepodléhá jim, i když je jimi unesena. Tyto děje – tedy ono odstoupení, zhodnocení a uchopení probíhají spíše na nevědomé rovině, je to ona zázračná schopnost umění, kterou můžeme u Kataríny obdivovat.

My meanders / Katarína Szanyi
V sobotu jsem navštívil Katarínu, abychom si společně prohlédli její nové obrazy a vybrali kolekci pro dnešní výstavu. Když jsem se vracel domů, tak jsem se, uvažuje nahlas, manželky zeptal, co bych o Kataríně, myšleno o jejím díle, měl tak říct. Eva mi odpověděla, že mám říct, že je to fajná holka. Takže Katarína je fajná holka, ale to většinou všichni víme, i to, že je otevřená, bezprostřední, živá a je v ní stále ta dívka, která dokáže být okouzlena světem, která má v sobě potřebu objevovat a nově prožívat situace a intenzivně vnímat atmosféru . A to se do její tvorby neomylně promítá. Moje mladší dcera, která byla na návštěvě u Kataríny s námi, se sice tvářila, jakoby tam nebyla, ale cestou domů manželku doplnila podnětem, že její obrazy mají v sobě tajemství, že i když jsem o nich již nekolikrát psal, tak v nich mohu vidět stále něco nového a že Katarína maluje světlem namísto barvami a obrazy jí prozařují ateliér.

Pravdou je, že u Zrzavé Mery jsme se s Katarínou náhodně ani plánovaně už léta nesetkali. Má to při tom jen 4 patra ze svého bytu a navíc Olivka je již velká holka a mámu by na jedno určitě pustila. Není čas, nálada, doba jakoby zvážněla a ztěžkla. I já odjíždím po akcích hned domů, nezdržím se jako jindy. Možná je to jen můj vzdáleností a osobním natočením či jistou únavou zkreslený pohled, ale v každém případě umění prožívat bezprostředně, vidět za oponu, umět poodhrnout závěs, schopnost naladit se na jemné proměny, na pomíjivé okamžiky, na ony chvíle, kdy padá rosa, vychází slunce, na situace, které co nevidět nastanou, aby se již nikdy nezopakovaly, je o to vzácnější a cennější. To Katarína již několik let dobře ovládá a v poslední době těžiště své sensibility vychyluje z žité a prožívané skutečnosti směrem do obrazu a jeho nekonečného prostoru. Možná stačilo kdysi umět přesně vidět, poodstoupit a přepsat prožité a viděné do jazyka obrazů, když Katarínin tvůrčí proces značně zjednoduším. Dnes malířka svůj svět konstruuje, vytváří jakoby z ničeho. Má před sebou jen čisté plátno, vedle sebe barvy a tvary a v sobě zkušenosti, pocity a tužby. Malba se jí vyvíjí sama, barevné skvrny si říkají o další konkrétní postup, jedna línie předurčuje následné tvary. Katarína už několk let nepoužívá štětec, ale maluje pomocí šablon, stříká barvy airbrushem nebo jen tak nahrubo a hledá nové postupy jak vyjevit jedinečné. Její rukopis je méně osobní, méně zatížený, ale více otevřený, současný. Katarína zůstává tradiční tam, kde nemůže jinak – v zobrazování světa vnějšího, vnitřního a v aktivní účasti na poloimprovizovaném hledání nových tvarů a výrazů, aby sama se někdy podivovala, kam že to kráčí. Katarína si vytvořila svůj způsob malby, rozpoznatelný a původní. Ale neopakuje se, její citlivost a touha uchopovat neustále něco jiného a jinak, ji to ani neumožňuje.

Jsou Kataríniny obrazy figurální nebo abstraktní? Má taková otázka dnes vůbec smysl a v případě Kataríny jak by mohla být zodpovězena? Samozřejmě, že antagonismus obou pojmů, spor o to, co je progresivní a co konzervativní, je už několik desetiletí pasé, navíc Katarína tuto otázlu převrací tím, že i když na jejích obrazech nic z předmětné reality nevidíme, vždy cítíme její silnou přítomnost. V mnohých obrazech zdánlivě nepředmětných se nám při bližším zkoumání vylupují tvary a siluety částí postav žen a dívek sedících, v předklonu, v podřepu, schoulených a splývajících se svým okolím, s krajinou, v níž se v poslední době často ocitají.

Meandr v lehce přeneseném slova smyslu je častým útvarem v obrazech Kataríny, může to být záhyb látky, lem šatů, křivka těla, náznak krajiny. Meandr jako princip a přírodní útvar je velmi živý organismus, proměňující v závislosti na mnoha okolnostech svou polohu, tvar, povrch i místo, tvorba menadrů je nekonečná, i když některý může fragmentarizovat a dávat vznik jezerům a slepým ramenům.

Kurátor výstavy – Martin Klimeš.

Články