MARTIN FROULÍK: OBRAZY

Martin Froulík (1986) výrazný všestranný autor, představitel mladé nastupující umělecké generace absolvoval svá studia na Fakultě umění Ostravské univerzity v Ostravě ateliéru Nových médií Jiřího Surůvky a Aleše Hudečka. Žije a tvoří v Ostravě. Froulík zvolil malbu jako prostředek pro sdělování svých komentářů ke světu. Temné nebo naopak světlé akrylové lazury překrývá vrchní zobrazující vrstvou lepenkové šablony, která ve výsledku působí jako zvětšená grafika nebo velké linoryty s nepravidelnými řezy nože. Formou vybízí diváka k vyhledávání obsahu v jednotlivých plánech obrazu. Aniž by jeho práce měla přímou dějinnou vazbu k informelu, jsou jeho malby při letmém pohledu blízké právě un art autre (jiné umění), které je přejímané v současné vizualitě jako estetický prostředek kódující odcizenost a neuchopitelnost světa. Se způsobem provedení souvisí i obsahy. Na plátnech zaznamenává emoce vyvolané krajinou, vztahy, prostými podněty. Skelet jeho obrazu pak tvoří kompaktní znak složený z malých separovaných určitých a neurčitých tvarů vydechnutý sprejem v ostrých liniích šablony.

 

Martin Froulík patří k okruhu, který opustil Fakultu umění v Ostravě před několika málo roky. Připomeňme, že jeho spolužáci byli např. Pavla Malinová, Jan Vytiska nebo Pavel Ptáčník.

 

I když prostory Galerie současné malby umožňují představit vždy jen část umělcova díla, myslím, že dnes máme příležitost poznat z malířské dílny Martina Froulíka to podstatné a navíc aktuální. Všechny vystavené obrazy pocházejí z posledních 3-4 let.

 

Před sedmi, osmi roky, tedy ještě na škole začal Martin pracovat s šablonou, jako svébytným tvůrčím nástrojem, podmiňujícím výraz jeho obrazů. Šablona byla vždy chápána jako jakýsi pomocný prostředek využívaný spíše v aranžérství, reklamě nebo jiných oborech utilitárně pracujících s výtvarným znakem. Šablona – stencil se stala efektním výtvarným prostředkem ve street artu, umožňovala a umožňuje potřebnou rychlou realizaci, i když její samotná příprava bývá časově mnohem náročnější. Artefakty vzniklé pomocí šablony svou tvarovou schematizací, popartovým výrazem, odosobněností a jednoznačností působí svěžím , provokativním dojmem.

 

V těchto intencích používá šablonu i Martin, ale propracovává možností jejího využití i jinými způsoby. Plná plocha šablony, která bežně působí jako kryt před vrstvou nanášené barvy, je využívána k tvorbě monotypu vznikajícího na plátně. Ještě dříve tyto „slepá“ místa Martin pojímal malířsky a jeho obrazy získávaly výtvarně sofistikovanější charakter. V posledním období naopak nechává výsledek na víceméně samovolném živém působení barev a soutisku ploch. Vzniklý monotyp pak vstupuje do interakce s nasprejovanými plochami. Oba rozdílné způsoby mají potom stejnou důležitost, stejný podíl na umělecké výpovědi, informaci.

Martinovy obrazy působí jako uzavřený vesmír, tvarově nesmírně bohatý, bující, překypující. Plný různých dějů, obrazů a pohybu. Obrazová plocha je rozbita do tisíce malých plošek tvořících freejazzový či spíše electropunkový rytmus Martinových dnů. Při zběžném podívání jsme zahlceni oním rytmem, ztrácíme se ve víru abstraktně působících rozbitých obrazců. Příběhy, postavy, představy, předměty, rostliny se vyjevují, vznáší, rotují, jsou v neustálém pohybu a nerespektují žádnou hierarchii významovou ani prostorovou. Obrazy působí silou nezadržitelného organického růstu, výrazným  potenciálem  asociativního a  imaginativním myšlení. Pokud se pohybujeme v blízkosti Martinových obrazů déle, zvykneme si na jejich výraz a snadno si ozřejmíme způsob jejich čtení. Zjistíme, že obrazy jsou ve svém základě a počátku tvořeny nejrůznějšími příběhy, které jejich autor dokáže slovně vyjádřit. Divák si ony příběhy skládá ze střípků, které v ploše registruje. Onen příběh, z něhož Martin vychází, je často metaforický , možná i pohádkový, vzniká podobně jako text písničky, v hospodě, ve snu, v tramvaji, v práci, u kávy a cigarety, v průběhu běžného pobývání. Nejednou Martin neodolal pokušení síle slov a příběhu z nich utkaným a obrazy textem doprovodil. Jakkoli podstatné pro autora ony příběhy jsou, mám zato, že jejich znalost není pro vnímání Martinova díla zásadní. Stačí vědomí jejich existence, stačí náznaky.

 

Froulíkovy obrazy zjevně vycházejí z proudu, který napájel tvůrčí potenciál Josefa Istlera, zvláště jeho grafiky a monotypy z poloviny šedesátých let, k nímž může mít rozbitím obrazové plochy blízko. Nebo z proudu, který dal vzniknout halucinogenním vizím Josefa Váchala, v nichž se uplatňují sarkastické tóny i nemilosrdné očistce. Jsou to proudy vycházející z hlubin lidského nevědomí. Na druhou stranu Martin paradoxně uplatňuje i principy zcela odlišné jako je mechanická sprejovaná malba, přesná, pečlivá a časově náročná výroba šablon nebo taky práce založena na nezáměrných náhodných fyzikálních procesech, na využití náhody a interakcích barev, plátna a šablonových ploch. To nejsou romantická východiska, to je svým způsobem konceptuální program. I když slovní spojení „koncpetuální program“ zní vzhledem k působení Martinových obrazů poněkud nepatřičně, podařilo se umělci sklenout dvě základní linie modernistického pojetí umění, linii romantickou, imaginativní, subjektivní a linii racionální, experimentální, objektivizující. 

 

Kurátor výstavy – Martin Klimeš.