Stanislav Kolíbal (*1925)
Objekt č. XIX, 1992
|
|
|
Stanislav Kolíbal patří k nejuznávanějším osobnostem nejstarší současné umělecké generace. Během druhé světové války žil s rodiči v ostravském Přívoze, kde vznikaly první akvarely ostravských zákoutí, které uvedly Stanislava Kolíbala na uměleckou scénu a které rozvíjel i při svých studiích na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde studoval v letech 1945−1951 u Antonína Strnadela, a také na Divadelní fakultě scénografie Akademie múzických umění v Praze, kde studoval u Františka Törstera v letech 1951−1954. Stanislav Kolíbal je známý nejen svými sochami —— objekty, scénografií, architektonickým řešením výstav (nové expozice Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze), kresbami a grafikou, ale také knižní ilustrací včetně prací pro dětské knihy. V počátcích tvorby se vedle ilustrací a scénografické práce věnoval studiu plastiky, a tak pod vlivem Jana Kaplického vznikla stylizovaná ženská torza. Následně pro sebe objevil Jeana Arpa, Constantina Brancusiho a Alexandera Caldera, kteří obrátili jeho pozornost k přírodě a jejím elementárním projevům. Objevil také japonské umění a vše pak vedlo k opuštění syntetické formy a hledání v oblasti struktury. V roce 1965 byla jeho socha Stůl vybrána Guggenheimovým muzeem. Po výstavě ve Špálově galerii v roce 1970 nemohl vystavovat doma ani v zahraničí, čímž byla násilně přerušena jeho slibně se rozvíjející mezinárodní kariéra. Přesto je jako jeden z mála českých autorů zastoupen svými díly v předních světových sbírkách v New Yorku i Paříži. Objekt # XIX z roku 1992 patří do série soch minimalistického monochromního provedení, které jsou vyrobeny z velkých ocelových plechů. Mimořádnou zajímavost těchto monumentálních architektonických skulptur umocňuje místo jejich vzniku, a to ateliér jiného světově proslulého umělce Alexandra Caldera v Saché ve Francii. Nové dílo ''Od čtverce ke čtverci a k šestiúhelníku'' vzniklo při příležitosti setkání se Stanislavem Kolíbalem, které proběhlo 17. listopadu 2015 v Divadle Antonína Dvořáka. Motivicky navazuje na nástěnnou kresbu, jež byla provedena u příležitosti výstavy pana Stanislava Kolíbala v Mnichově (Walter Storms Galerie, 2013), a roku 2015 ve Veletržním paláci v Praze. Obě tyto nástěnné kresby byly po skončení výstav likvidovány. Na rozdíl od nich jde v provedení pro Večer v Ostravě o hmotnou konstrukci v prostoru. |
|
|
|
Karel Malich nejprve studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1945−1949 u profesora Martina Salcmana a dále pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze 1950−1953 u profesora Vladimíra Silovského. Rané obrazy krajin rodných Holic a předměstských pražských čtvrtí se koncem 50. let 20. století citelně proměnily. Malich svůj výraz geometrizoval a začal pracovat s monochromními plány. Vymanil se z vazby na vnější realitu a zaměřil se na recepci smyslového prožitku zejména při vnímání krajiny. V roce 1962 namaloval první čistě abstraktní tempery, v nichž hmota byla uváděna do sférického dění. Jeho geometrický výraz měl tehdy intuitivní povahu. Od roku 1964 se věnoval reliéfům a plastikám, ve kterých se soustředil na problematiku takzvaných koridorů. Dle vlastních slov toto téma vyvstalo z děsivého pocitu nesoustředěnosti. Všude mezi lidmi Malich cítil neustálé toky energií, které ho bombardovaly. Tak vznikla představa válcovitých nebo věžovitých koridorů, které autor zachycoval jako válcovité cesty, nebo je rozptyloval, či rušil. V této době používal čisté a exaktní materiály. Velkoformátových realizací se tyto plastiky dočkaly u příležitosti neobyčejné výstavní prezentace v Jízdárně Pražského hradu v roce 2013. Reliéfy a prostorové realizace z 60. a 70. let 20. století, které vytvářejí neobyčejný svět drátěných mraků zavěšených do prostoru a obsahují kosmické, přírodní a vnitřní energetické toky, se staly velmi významnými a slavnými. V 90. letech 20. století jeho dílo získalo mezinárodní ohlas. Od prezentace na Benátském Bienále v roce 1995, kde vystavoval pastely a dráty, již realizoval několik mezinárodních prezentací.
|