 |
 |
 |
Historie Divadla Jiřího Myrona
Divadlo Jiřího Myrona, jedna ze dvou scén Národního divadla moravskoslezského, stojí už od roku 1894 a je tedy starší než samotné Národní divadlo moravskoslezské. Tato budova původně divadlem nebyla, byl to český Národní dům, který sloužil účelům různých spolků, plesům i přednáškám. Pro stálý divadelní provoz se začal používat až později a svůj dnešní název získal až v 50. letech. Podrobněji se o historii této stavby dočtete níže.
NÁRODNÍ DŮM 1919 – 1945
LIDOVÉ DIVADLO 1945 – 1954, DIVADLO JIŘÍHO MYRONA 1954 – dodnes
Slavnostní vysvěcení Národního domu
Stavba českého Národního domu v Moravské Ostravě (dnešní Divadlo Jiřího Myrona) byla na konci 19. století, kdy byla Moravská Ostrava součástí Rakouska-Uherska, důležitým a významným počinem ostravských Čechů. S prudkým nárůstem německého obyvatelstva nastalo soupeření mezi německým a českým národním táborem. Češi stále více pociťovali nutnost mít svůj stánek národní hrdosti a svébytnosti, kde by se mohl rozvíjet a pěstovat český spolkový život a česká kultura včetně divadla (ochotnického i profesionálního). O tom, že výstavba Národního domu byla bedlivě sledována českým obyvatelstvem s úctou a velkou radostí, svědčí několik slavnostních událostí v průběhu jeho stavby a také časté návštěvy příznivců přímo na staveništi.
Národní dům - stav místa v roce 1893 a 1903 (Ostravské muzeum)
„Místo stavební posvěceno jest svatými skutky a slovy vlasteneckými, (…), a nebude mezi námi nikoho, kdo by dopustil, aby místo toto svému účelu odňato bylo.“ Tato slova zazněla na první valné hromadě stavebního družstva dne 24. dubna 1892 z úst jeho prozatímního předsedy ostravského advokáta Edmunda Palkovského. První slávou bylo samo zahájení stavby Národního domu vysvěcením jeho základů na nově vznikajícím náměstí naproti bazilice Božského Spasitele. V článku K dějinám Národního domu z Týdeníku Ostravice stojí: „V pondělí dne 27. června 1892 ráno odbývány sl. služby Boží v novém kostele, po nichž se průvod s velebným duchovenstvem v čele odebral na staveniště. Zde provedeno slavnostním způsobem prvé ,zakopnutí‘ a vysvěcení základů za velkého účastenství obecenstva obého pohlaví všech tříd.“
Stavba byla svěřena pražskému architektovi Josefu Srbovi, který ji pojal v novorenesančním slohu. Na konci roku 1893 byla dokončena celá přední část, chybělo však dokončit velký sál, terasu podél něho, kuželnu a také upravit zahradu a vysázet stromy. Přesto se Češi rozhodli uspořádat slavnostní vysvěcení a prozatímní otevření Národního domu, které se konalo 2. prosince 1893, tedy před 120 lety. O průběhu celé akce píše Týdeník Ostravice toto: „Ráno (tj. 2. prosince 1893, pozn. autorky) slouženy slavnostní bohoslužby v novém kostele, odkud se četné shromážděné obecenstvo s duchovenstvem do ukončené přední budovy odebralo. Veledůstojný pan farář P. Viceník, který dnes bohužel mezi živými již nedlí, předsevzal vysvěcení celé budovy.“ Po církevních obřadech oslavy pokračovaly poledním banketem s přípitky předsedy Edmunda Palkovského, jeho místopředsedy Emanuela Balcara, předsedy Občanské besedy Hýbnera a dalších.
Večer se konal koncert pro členy spolků umístěných v Národním domě. Restaurace, která byla součástí Národního domu, dostala koncesi až na konci prosince, kdy mohla být konečně spolu s Národním domem zpřístupněna i pro širší veřejnost.
Interiér Národního domu
Je důležité si uvědomit, že Národní dům nebyl koncipován pouze jako divadlo. Byl centrem společenského života ostravských Čechů, sídlem mnoha spolků, jako například Občanská beseda, Horník, Měšťansko-řemeslnická beseda, Matice ostravská, Sokol nebo pěvecké spolky Lumír a Záboj. Své sídlo zde nalezla také Veřejná a lidová knihovna a čítárna a byly zde otevřeny také první třídy českého Matičního reálného gymnázia. Národní dům byl místem konání společenských setkání, koncertů a plesů a později samozřejmě také centrem ostravského divadelního života. Pro budovu by se tedy rozhodně hodil přívlastek „víceúčelová“ či dnes moderně řečeno „multifunkční“.
Hlavní schodiště Národního domu (Zlatá Praha 11, 21. 9. 1894, s. 539)
Přízemí Národního domu zabíraly z velké části prostory restaurace, které zahrnovaly dvě restaurační místnosti s velkou jídelnou, výčep, kavárnu s kulečníkem, dvě kuchyně, lednice a toalety. Mimo to se v přízemí nacházela redakce časopisu Ostravice a v levém křídle také kanceláře Občanské záložny. Po schodech se vycházelo do prvního patra, kde byly spolkové a klubové místnosti, byt pro nájemce restaurace a malý sál.
Malý sál Národního domu (Zlatá Praha 11, 21. 9. 1894, s. 539)
K přední části stavby byl přistavěn Velký sál o rozměrech 26,8 m x 15,3 m, ve kterém se hrálo divadlo (ochotnické i profesionální), konaly koncerty, plesy, taneční hodiny a podobně. Velký sál měl i jeviště s orchestřištěm a galerii. Sezení bylo (vzhledem ke zmíněné víceúčelovosti prostoru) řešeno židlemi, takže kapacitu Velkého sálu dnes není možné přesně určit.
Velký sál Národního domu s jevištěm a galerií (Zlatá Praha 11, 21. 9. 1894, s. 539)
Podél tohoto sálu byla v zahradě otevřená terasa. V zahradě vlevo od průjezdu byl výčep a dlouhá dřevěná kuželna s místností pro hráče. V pravé části dvora byla hospodářská část, oddělená dřevěným deskovým plotem dlouhým 24,4 m. Stála tam spižírna, prádelna, mandlovna, komora na dříví a uhlí, kurník a chlévy. Co se týče technického zázemí, byl v budově zaveden vodovod, osvětlení bylo zprvu plynové a vytápění bylo částečně řešeno ústředním topením a kamny.
I po otevření Národního domu v červnu roku 1894 docházelo k proměnám. V roce 1899 byla přikoupena část zahrady se stromy, která nabízela hlavně v létě možnost příjemného posezení. Dřevěná kuželna byla nahrazena krytou verandou, známou jako Palackého dvorana, která byla přímo propojena s výčepem. Do Palackého dvorany se tak mohli uchýlit hosté zahrádky v případě nepřízně počasí.
Zahrada Národního domu (M. Myška – A. Zářický (eds.): Člověk v Ostravě v XIX. století. Ostrava: Kazimierz Gajdzica, 2007, s. 45)
O samotném průběhu původní stavby se můžeme dočíst v časopise Ostravice ze dne 16. 6. 1894:
„Vlastenecké obecenstvo sledovalo postup práce té se živým interesem a zvláště v neděli ráno bývaly na staveništi velké návštěvy. Do podzimku byla celá přední budova pod střechou. Přes zimu pracováno uvnitř na práci tesařské, a jakmile se k nám dostavila vesna, zahájena práce s největším úsilím. (…) I se stavbou velkého sálu započato téhož jara. Výzdoba vnitřních místností pokračovala sice pomalu, avšak v listopadu roku 1893 stála přední část budovy úplně hotova.“
Slavnostní otevření Národního domu
Ve dnech 16. a 17. června 1894 byl Národní dům slavnostně otevřen, v roce 2014 je tomu tedy přesně 120 let. „Překvapující výsledek národní slavnosti za příčinou dokončení stavby Národního domu naplnil vřelou radostí každého vlastence“, psal týdeník Práce.
Národní dům v době svého vzniku (Zlatá Praha 11, 21. 9. 1894, s. 539)
Plánovaný program obou slavnostních dní musel být dopředu pečlivě naplánován, proto byl dokonce zřízen Výbor pro oslavení ukončení stavby Národního domu, který měl na starosti celkovou organizaci a plánování. Již 26. května 1894 uveřejnil Výbor v časopise Ostravice takovouto výzvu: „Vaše Blahorodí! Jak Vám snad dle doslechu nebo z novin známo bude, připravuje se strana národní v Mor. Ostravě ku velkolepé slavnosti, kterou má býti ukončení stavby našeho Národního domu oslaveno. Slavnosť ta je na 17. června t. r. ustanovená a má to býti jakýsi manifestační projev síly národnosti české, na němž by se veškeren slovanský živel v Ostravě a okolí co nejdůstojněji representoval. Pořádání slavnosti této vyžaduje práce přímo obrovské a proto se obracíme k Vašemu Blahorodí se skromnou prosbou, by jste nám při podniku tomto pomocné ruky neodepřel.“
První den oslav, v sobotu 16. června, se konala akademie v sále Národního domu a takto ji popsal redaktor týdeníku Ostravice (23. června 1894): „Poprvé v záři světel zaskvěla se nádherná dvorana Národního domu při slavnostní akademii v sobotu na oslavu jeho otevření pořádané. Oslňující záře nesčetných plynových plamenů, skvostné plesové róby dam a pánů i napětí, s jakým očekávány výkony účinkujících, to vše zvyšovalo ještě náladu tak již slavnostní, a budilo nadšení.“
Slavnostní program prvního dne oslav (plakát ze sbírek Archivu města Ostravy)
Program začal o sedmé hodině večerní, kdy ve Velkém sále Národního domu zazněly skladby Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany v podání hornické kapely a pěveckých spolků Záboj a Lumír. Součástí večera bylo také divadelní představení veselohry Ladislava Stroupežnického Paní mincmistrová, které sehráli ostravští ochotníci. Tisk popsal atmosféru premiéry takto: „Obecenstvo s napětím sledovalo animovanou hru a neskrblilo potleskem.“
Následující den byl program rozsáhlejší: v 6 hodin ráno se konal budíček kapelou, která procházela městem, a v dopoledních hodinách probíhalo vítání hostů na ostravských nádražích. Z Frenštátu byl dokonce vypraven speciální vlak, který vezl Frenštátské na oslavy dostavby Národního domu, a mnoho hostů dorazilo také z Místku.
Poté měla následovat polní mše, která však nebyla úředně povolena a musela být proto přesunuta dovnitř do chrámu naproti Národnímu domu (dnešní katedrála Božského Spasitele).
Slavnost pokračovala banketem, jehož se zúčastnilo 130 osob. Součástí byly přípitky různých významných osobností, jejichž hlavní myšlenkou bylo, že český duch, který byl v Moravské Ostravě upozaďován, zde projednou zvítězil a česká národní hrdost byla stavbou Národního domu demonstrována.
Odpoledne od tří hodin se konal slavnostní průvod z Polské Ostravy k Národnímu domu. Přestože počasí zprvu příliš nepřálo, účast byla hojná a pestrá. Reportér týdeníku Ostravice slavnostní průvod popsal slovy:
„Nejprve jelo asi 60 jezdců, dílem Sokolů dílem banderistů. Koně vesměs krásné a bujné měli hřívy stuhami ozdobené. Za jezdci následovala horní kapela v parádním úboru. Za ní šly uniformované spolky a nepřehledná řada bujarých Sokolů s několika prapory, v jichž čele kráčely sličné Sokolky; dále spolky hasičské z okolních osad a spolky veteránské. Pak následovaly různé místní a okolní spolky, z nichž budil největší obdiv velmi četně zastoupený spolek Horník. (…) Průvod uzavírala opět četa 40 banderistů (…), jim následovalo několik lípami ozdobených vozů, obsazených venkovskými účastníky.“
Průvod si přišly prohlédnout tisíce lidí, někteří stáli podél trasy, jiní mávali přímo z oken, jásali a rozhazovali květiny. Když všichni účastníci došli před Národní dům, předal stavitel Jureček slavnostně klíče od Národního domu předsedovi Spolku Národní dům, doktoru Edmundovi Palkovskému. Zazněla hymna Kde domov můj, kterou všichni společně zazpívali a vešli do Národního domu, který byl po chvíli celý naplněn – včetně zahrady. Následovaly proslovy přímo ve Velkém sále a celý průběh byl završen velkolepým národním plesem, který trval až do časných ranních hodin.
Pocity, které provázely otevření Národního domu před 120 lety, byly plné radosti, veselí a národní hrdosti.
První stálé profesionální české divadlo v Moravské Ostravě
To, že divadlo se v Moravské Ostravě hrálo ještě před založením Národního divadla moravskoslezského, je dnes už známým faktem. Hrálo se, kde se dalo - třeba v hospodách nebo na Staré střelnici, kde byl zřízen divadelní sál.
Hostinec s divadlem na Staré střelnici kolem roku 1900 (Ostravské muzeum)
Zlepšení podmínek pro divadelní produkce přinesla až stavba Národního domu v roce 1894, jehož interiér nabízel důstojnější podmínky pro umělce i pro diváky.
Národní dům (pohlednice z Ostravského muzea)
Prehistorie divadelních představení na území dnešního města Ostravy sahá až do konce 18. století, kdy zde hrály některé německé kočovné společnosti. První představení v českém jazyce byla sehrána až v polovině 19. století, paradoxně také německými divadelními společnostmi (čeští kočovní divadelníci získali povolení vyjet na Moravu až v roce 1863). Za první představení, hrané v češtině českou divadelní společností považujeme produkci společnosti Josefa Muška v roce 1870, který se svým souborem hrál v hostinci U hroznu. Poté se „štace“ i dalších divadelních společností začaly rozšiřovat i do Moravské Ostravy a jejich četnost se zvětšovala.
Z těch významnějších můžeme zmínit hostování společnosti Františka Pokorného, který sem v roce 1882 přivezl tehdy mladého herce Eduarda Vojana. Jeho herecké kvality byly oceňovány už tehdy: „Z činoher. personálu sluší vším právem na prvním místě z pánů uvésti nejdovednějšího člena p. Eduarda Vojana, jehož výkony (…) svědčí o nevšedním talentu hereckém a důkladném studiu v oboru tomto.“ Z dalších velkých hereckých osobností zde vystoupil v roce 1884 například Jindřich Mošna se společností Václava Choděry.
Eduard Vojan jako Hamlet v roce 1905 (fotografie Archiv Národního divadla)
Když byl slavnostně otevřen Národní dům 16. června roku 1894, bylo součástí oslav i divadelní představení hry Ladislava Stroupežnického Paní mincmistrová, sehrané ostravskými ochotníky. Odehrávaly se zde i představení profesionální, pravidelně zde hostoval soubor brněnského Národního divadla a stále také kočovné divadelní společnosti. V roce 1904 do Ostravy zavítal i činoherní soubor pražského Národního divadla s umělci Eduardem Vojanem, Hanou Kvapilovou-Kubešovou i dramaturgem a slavným divadelníkem Jaroslavem Kvapilem. Dalším významným hostováním bylo v květnu roku 1908 hostování pražského Vinohradského divadla.
Impulsů pro zřízení stálého divadla v Národním domě bylo více. Tím nejvýznamnějším byl fakt, že v městském divadle postaveném v roce 1907 (dnešní Divadlo Antonína Dvořáka) byl zřízen pouze německý soubor a ostravským Čechům zde nebylo umožněno pořádat svá divadelní vystoupení. To Čechy jen utvrdilo v rozhodnutí nabídnout prostor Národního domu na stálou sezónu divadelnímu řediteli, aby byl zajištěn také český stálý profesionální divadelní provoz nejen německý v městském divadle, ale i český v Národním domě.
Prvním ředitelem se stal uznávaný divadelník František Trnka a divadlo pojmenoval honosně jako Divadlo moravských měst. První stálou divadelní sezónu v Národním domě zahájil Smetanovou Prodanou nevěstou, a to 16. září 1908. Jedna sezóna trvala čtyři měsíce a odehrálo se 104 představení celkem 61 titulů. Z toho vyplývá, že téměř každý druhý den byl nasazen nový titul a průměrný počet repríz jednoho titulu byla jedna. Bylo zřízeno dokonce předplatné, které na celou sezónu (50 her) stálo na nejlepší místo 70 rakousko-uherských korun. Celkově se divadelní provoz potýkal s mnoha nedostatky a ředitel Trnka musel často improvizovat. Soubor měl kolem 25 herců, kteří však provozovali činohru, operetu i operu. Tak se stávalo, že činoherní komik František Kudláček hrál a zpíval v operetě, basista Oldřich Vašíček zpíval Kecala v Prodané nevěstě a Pluta v Orfeovi v podsvětí, ale byl také vynikajícím činohercem. A umělkyně Věra Horská, která hrála titulní roli v Maryše bratří Mrštíků, zpívala (ač bez pěveckého školení) v Prodané nevěstě, ale také titulní roli v Lehárově operetě Veselá vdova!
I angažovaný orchestr byl nedostatečně obsazen, což se zvláště projevilo v druhé sezóně 1909/1910 české divadelní scény v Národním domě. Orchestr měl pouze 12 hráčů, přitom ještě houslista vypomáhal jako druhý dirigent, když první dirigent zaskakoval na jevišti za hlasově indisponované zpěváky. Orchestru tak museli vypomáhat členové hornické kapely ze Slezské Ostravy. Mezi další problémy patřil kromě malého počtu umělců i nedostatek dekorací pro různá prostředí her. To vše spolu s nátlakem nespokojených diváků vedlo k tomu, že ředitel Trnka své působení v Národním domě ukončil.
Jeho následovníkem se stal Karel Komarov, který v Národním domě působil v sezóně 1910/1911. Komarov vyřešil některé z problémů a umělecky byl jeho soubor na vyšší úrovni. Věnoval pozornost také kvalitě činohry a díky tomu mohl podniknout v listopadu 1910 s činohrou zájezd do hlavního města habsburské monarchie - Vídně, kde odehráli 4 představení s velmi dobrým ohlasem nejen v českém, ale i vídeňském tisku. Byl to jediný zahraniční zájezd za doby existence stálé scény v Národním domě.
Plakát k benefici herce Aloise Urbana (plakát ze sbírek Ostravského muzea)
Další novinku do Ostravy přivezl další divadelní ředitel, Alois Janovský. Ten v Moravské Ostravě uvedl první samostatná baletní představení.
V první válečné sezoně 1914/1915 se jako v jiných městech ani v Moravské Ostravě nehrálo. Až v sezoně 1915/1916 byl angažována společnost ředitele Antoše Josefa Frýdy, kterou Frýda po roce z důvodu nemoci předal Antonínu Drašarovi. Tato společnost v Národním domě vytrvala až do roku 1919.
Cedule k baletnímu představení Hloupý Honza
Za doby působení Frýdovy společnosti se divadelní sezóna prodlužovala, až trvala od poloviny září do začátku června, tedy zhruba jako dnes, a také se zvýšil počet repríz jednotlivých inscenací. V Moravské Ostravě v té době také několikrát hrál Eduard Vojan některé ze svých parádních rolí, hostovala zde také slavná herečka Leopolda Dostalová, pražský písničkář Karel Hašler nebo mladý Oldřich Nový v operetě. Mezi další členy souboru patřil například Richard Branald (otec spisovatele Adolfa Branalda), Antonín Kantor, který se později stal jedním z nejvýznamnějších činoherců NDMS a už v sezóně 1915/1916 byl angažován Emanuel Bastl, který se později stal šéfem opery NDMS. V Národním domě dokonce hostoval orchestr pražského Národního divadla, když v roce 1918 slavil otevření Národního divadla. V poválečné sezóně bylo významnou událostí uvedení cyklu Smetanových oper - zásluhou Emanuela Bastla se ve dnech 20.–22. května 1919 hrála Prodaná nevěsta, Dvě vdovy, Hubička, Dalibor, Tajemství a Libuše.
Moravská Ostrava však zůstala v paměti umělců, kteří zde působili. A proto zde můžeme ocitovat, jak divadelníci na své působení v divadle v Národním domě vzpomínali.
Oldřich Nový o tom, jak v Ostravě hrál s hostujícím Eduardem Vojanem:
„V těch svých prvních ostravských měsících jsem také hrával hodně v činohře a mám z toho působení malou vzpomínku právě na Shakespearova Hamleta, když v něm u nás hostoval tehdy náš největší tragéd Eduard Vojan. Druhý den byla perná zkouška, ale proběhla celkem šťastně i pro mě, ačkoli jsem měl trému přímo nebetyčnou. Vždyť jsem byla ještě kandrdas (kandidát herectví, začátečník - pozn. autorky) a hrál jsem Prvního herce, který před celým dvorem musí ve druhém aktu oddeklamovat dlouhý veršovaný monolog slovně trochu krkolomný. No, a po představení Vojan, dbalý přísně hereckých tradic, poděkoval všem účinkujícím a mě hrozně potěšil. Řekl mi: Dělals to dobře. A směl jsem si s ním zahrát šachy. To bylo taky vyznamenání!“
Oldřich Nový: Tenkrát v Ostravě. Ostravský kulturní měsíčník, 4, 1979, tři pokračování, kráceno.
zpět nahoru
NÁRODNÍ DŮM 1919 – 1945
Když bylo v roce 1919 založeno Národního divadlo moravskoslezské, dělilo v první sezóně svá představení mezi Národním domem a budovou Městského divadla (Stadttheater, dnešní Divadlo Antonína Dvořáka, otevřeno v roce 1907), kam se pak zcela přesunulo. Národní dům pak zůstal na čas profesionálním divadlem nevyužíván, v sále bylo místo toho zřízeno kino Kosmos, které v Národním domě promítalo až do roku 1939. Po okupaci Československa se do Městského divadla vrátili Němci a Češi se přesunuli opět do Národního domu, který ovšem musel být zásadně zrekonstruován tak, aby budova odpovídala podmínkám moderního divadelního provozu.
Dobový tisk plánovanou rekonstrukci Národního domu anoncoval takto: „Nově se upraví důstojný vstup do budovy, zřídí vestibul, pokladny, pohodlné šatny a dále upraví se schodiště. Dnes je v sále jen asi 500 sedadel, a proto bude počet sedadel zvětšen postavením nového balkonu.“
Rekonstrukce - pohled skrz stržený strop na katedrálu Božského Spasitele
Rekonstrukce budovy pro stálý provoz Českého divadla moravskoostravského proběhla v letech 1939-1940. Autory projektu byli Evžen Friedl a Jan Jírovec, o provedení stavby se postarala firma Artura Rozhona z Moravské Ostravy. Co se týče provedených změn, tak se rozšířilo jeviště, orchestřiště i hlediště, které tak nově pojalo 735 diváků. Zešikmila se podlaha hlediště z důvodu lepší viditelnosti, jeviště bylo vybaveno točnou a z původního malého sálu (Palackého dvorany) vzniklo rozšířené foyer.
Lidové divadlo - 40. léta
zpět nahoru
LIDOVÉ DIVADLO 1945 – 1954; DIVADLO JIŘÍHO MYRONA 1954 – dodnes
Po druhé světové válce se budova přejmenovala na Lidové divadlo a tento název nesla až do roku 1954, kdy se její název znovu změnil, tentokrát na Divadlo Jiřího Myrona, který známe dodnes.
Divadlo Jiřího Myrona v 50. letech
Nejbližších změn se Divadlo Jiřího Myrona dočkalo až v roce 1966, kdy se jednalo především o rekonstrukci technické části divadla. Autory rekonstrukce byli Petr Gleich (studie), Naďa Valíčková (stavební část), Rostislav Skalík (interiéry) a Otakar Schindler (výzdoba opony a čel balkónů). Kromě menších úprav hlediště, jeviště a technického zázemí šlo především o modernizaci a zlepšení akustiky, osvětlovací techniky a vzduchotechniky.
 |
 |
|
| Rekonstrukce DJM v roce 1966 |
Zcela fatální pro další úpravy budovy se stal rok 1976, konkrétně noc z 6. na 7. prosince, kdy po představení muzikálu Švejk vypukl požár, který měl naprosto zničující následky. Hvězda ostravského divadla druhé poloviny 20. století, herec a režisér Josef Kobr, po požáru napsal:
„Hoří Divadlo Jiřího Myrona – toto naléhavé volání, plné rozechvění, mne probudilo z hlubokého spánku. Vždyť jsem uléhal dost vyčerpán po roli Švejka, kterého jsem před několika hodinami na scéně Myronova divadla dohrál. Vyskočil jsem z postele a přesvědčil se na vlastní oči, že je to hrůzná pravda. Zlověstná zář požáru mi sevřela srdce bolestí. Bylo mi, jako bych ztrácel někoho milého a drahého.“
Divadlo Jiřího Myrona po požáru
Následovala rekonstrukce, která trvala celých 10 let. Divadlo muselo být dostavěno, protože z původní budovy byl zachován pouze přední trakt. V letech 1976–1980 probíhala projektová příprava obnovy divadla, na které se podíleli Ivo Klimeš (autor úvodního projektu), Hynek Váňa (autor prováděcího projektu) a Radim Ulmann (návrh interiéru). Samotnou stavební obnovu prováděl Okresní stavební podnik Opava v letech 1980–1986. Sestávala z rozšíření a estetizace foyeru a jeho propojení s foyerem druhého podlaží prostřednictvím lustru Jaroslava Svobody z řetězovitě propojených skleněných článků. Na schodiště do druhého podlaží byla umístěna tapiserie Věry Tošenovské s názvem Představení a jako základní estetické prvky řešení interiérů určených divákům byl určen světlešedý mramor a sklo.
Lustr Jaroslava Svobody (foto Martin Popelář)
Bylo rozšířeno hlediště i jeviště, přičemž jeviště bylo prohloubeno o nově vybudované zadní jeviště a propojení jeviště s hledištěm bylo zajištěno pomocí bočních proscénií. Hlediště bylo osazeno novými, pohodlnými sedadly okrové barvy a co se týče technického zázemí, bylo provedeno zkvalitnění osvětlovací techniky a zvukotechniky a také rozšíření a zkvalitnění technického zázemí včetně šaten pro umělce.
Divadlo přestavěné v čistých formách modernismu zůstalo v podstatě stejné až do dnešních dnů.
Poté, co se zřizovatelem NDM stalo statutární město Ostrava, byly z jeho zvláštních příspěvků na investice realizovány ještě další stavební a technické úpravy, zejména v letech 2002–2003 rekonstrukce osvětlovací a audiovizuální techniky, kompletní renovace křesel v hledišti a výměna podlahových krytin - PVC a koberce. Později v roce 2006 rekonstrukce stropu a střechy divadla spolu s celkovou rekonstrukcí elektropožární signalizace a s úpravou divadelního klubu a další investiční akce.
Poslední rekonstrukcí prošlo Divadlo Jiřího Myrona v roce 2018. Proměnily se prostory zázemí v budovách na ulicích Čs. legií a Milíčově, vznikly zde také prostory zcela nové. Fasádě byla navrácena původní podoba a na své místo se vrátil rovněž nápis Národní dům. Přestavbou vzniklo nové komorní Divadlo „12“ s kapacitou 60 míst pro diváky a velmi intimní atmosférou blízkosti publika v hledišti s herci na jevišti. Divadlo bylo vybudováno v místě bývalé Občanské záložny a později obchodu v čísle orientačním 12 – odtud jméno nové scény NDM i přilehlého baru ve Dvanáctce. Rekonstrukcí bistra pro diváky v hlavní budově vznikla kavárna Národní dům. Do kavárny se vytvořil nový vstup z pasáže, kde se přesunul prodej vstupenek a předplatného NDM. Modernizoval se i prostor baletního sálu a zkušebny orchestru, zázemí pro soubory včetně hotelových pokojů pro hostující umělce, kanceláře provozu divadla. Nový prostor pro lektorskou činnost získal rovněž Ateliér pro divadelní vzdělávání.
 |
 |
Divadlo Jiřího Myrona - současný stav (foto Martin Popelář)
